Pes domácí versus pes zahradní?
14. 10. 2009 Čtu si ráda na kynologických fórech, občas tam člověk najde mezi spoustou balastu nějakou tu cenou radu, co z chytrých knížek nevyždímete, někdy ho potěší neštěstí druhých a jindy se podiví, co lidé páchají. Čas od času se ale rozčílím, či rozlítostním. Jako tuhle… u dotazu jedné rodiny. Jak odnaučit čtyřměsíční štěně hovíka skákat po lidech? Že když jdou ráno do práce, štěně, které je venku na zahradě, je letí přivítat a skáče a skáče…když je hezky, tak to nevadí, ale když je bláto, tak je to hrozný, že už zkoušeli noviny, kterých se pejsek bojí, ale stejně to moc nepomáhá, příště to udělá zas…Ano, je to normální dotaz lidiček, kteří si pořídí psa po vzoru rodičů, prarodičů, či sousedů…takových pejsků budou v republice tisíce. Ale…to víte, mám zrovínka štěně, nedá mi to, aby se srdíčko trochu nesevřelo a emoce mnou nezacloumaly. Nechci probírat odnaučování skákání, to je věc se kterou se začíná hned při příchodu štěněte domů, ale… Hovawart je pes pracovní, hlídací a lidé si ho kupují k tomu, aby měli na svém pozemku neúplatného strážce. To je pravda a hovík k tomu byl vskutku stvořen. Ale ruku na srdce - vy snad nastoupíte v předškolním věku do továrny, protože z vás má být soustružník, nebo se s plenkami přibatolíte do školy vyučovat děti, jakožto budoucí učitel? Taková blbost by nikoho nenapadla. Zato vystrčit štěně od prvního dne na zahradu, aby si zvykalo, to vám poradí kde kdo. Svědí mě prsty napsat „kdejaký blbec“…ale vím, že to jsou schopní propagovat i jinak docela chytří lidé. Tak nechci nikoho urazit. Ve světě zoopsychologie stále panuje středověk a může si v kalendáři zářit 21.století jak chce, není to nic platné. Lidé své názory mění pomalu a někdo vůbec ne…a hrůzo hrůz - dědíme to generace na generaci. Pojďte si se mnou malinko počítat (žádná těžká aritmetika, nebojte). Obecně je v oblibě jednoduché srovnání, že 7 let lidských=1 rok psí. Jenže to je moc zjednodušené schéma, vždyť v roce už je pes fyzicky (ne psychicky) vlastně dospělý, takže hned první psí rok je jako 18 lidských. Jen si to představte, co všechno musíte prožít a naučit se, než se můžete pyšnit plnoletostí! Jak raketový je přerod štěněte v mladého psa! Ve čtyřech měsících je z něj klouček šestiletý, v půl roce pomalu vstupuje do puberty! Víte, jak málo máme času na výchovu svého budoucího superpsa? Musíme se setsakra činit, poněvadž je to stráááášná spousta práce. Ale moc se nám vyplatí, protože pak už budeme povahu vzrostlého psa jen tak jemně dolaďovat a usměrňovat a pes nás bude provázet k naší velké radosti pěkných pár let. K radosti, ne starosti. Že čím je štěně menší, tím rychleji se vyvíjí, je očividné - koukněte do porodní bedny na týdenní válečky a porovnejte si je se skotačícími ďáblíky o měsíc později! Co se naučí v útlém dětství, to se do nich uloží jak vtesáno do kamene – napevno a hodně hluboko. Proto se taky štěně snadno ve špatných rukách zkazí, ale naštěstí zrovínka tak snadno se v těch dobrých vede…A teď počítejte se mnou: od třech do čtyř měsíců jakoby uplynuly ve světě štěněcím dva roky lidské. Jeden den vydá chlupatému prckovi za 24 lidských dní! A jedna noc? Tak to máme jakoby dvanáct dní. Představte si místo psa dítě: necháte šestiletého na 12 dní někde zcela o samotě (už to je pro tvora, nutně potřebujícího společnost něco hrozného). Po 12 dnech se mu ukážete, on se vám nadšeně vrhne do náruče a vy vezmete noviny a začnete ho mlátit a odhánět!!!!!!!!!!!!!!! Aby neprojevoval radost, že odloučení skončilo!? Jak mu asi je??? HA? Jasně, samozřejmě vím, že nikdy nesmíme psa polidšťovat. Ale jak duševní strádání ještě psychicky nezralého psa přiblížit? Že čas subjektivně neplyne rovnoměrně, tuší každý. Jen si vzpomeňte, jak dlouhý býval náš den, když jsme byli malí – co všechno jsme za den prožili a dokázali. A dnes nám den proteče mezi prsty jak písek a ani se nenadějeme, je zas večer… Pro takové štěně je den jak pro nás měsíc. V přírodě by štěně vyrůstalo ve své smečce. Vlci dokonce když jdou na lov, ponechávají u mláďat již odrostlá vlčata na hlídání! Když si přinesete domů chlupaté klubíčko, v tom okamžení jste jeho smečka!!!! Musíte ho chránit a učit ho vše potřebné k životu a vychovat si ho ve velkého psa, který bude vaším pomocníkem! Dokud pes psychicky nedospěje, je prvořadým úkolem pánečka být jeho oporou, jeho ochranou, jeho vůdcem a jeho příkladem. Nestačí být dodavatelem potravy a občasným společníkem štěněcích her. Notabene, to je překvapení, když novopečený majitel psa zjistí, že ty hry štěňátka nejsou tak roztomilé, jak myslel, dokáží být pořádně drsné a na nervy lezoucí. Snad proto se vás každý zodpovědný chovatel zeptá – jste ochotni věnovat štěněti dostatek času? A všichni nadšeně přitakávají, ano, jistě, určitě!!! Jenže realita je pak trochu jiná…Čas. Naše prokletí a naše bolest… Kde ho stále brát!? Nemáme kolikrát čas jeden na druhého, na děti, na sebe…Je tak vzácný, v uštvané moderní společnosti. Dokonce vzácnější než peníze… Jak dáme štěněti dostatek času , když - když ho strčíme na (pro nás pomyslné, pro štěně reálné) „týdny“ mimo svůj dosah? Vždyť taky ještě musíme chodit do práce, často něco vyřizovat a z toho mála, co ze dne zbývá, přece musíme něco věnovat i své rodině. Naštěstí štěně nepotřebuje, abyste se stále zabývali jen jeho maličkostí. Tři čtvrtiny dne tráví spánkem. Zato když nespí, je třeba mít štěně co nejvíce nablízku. Jak to udělat? Jsou lidé, kteří se striktně rozhodnou, že pes nikdy nesmí do domu. Můžou pro to mít spoustu důvodů, zdaleka v tom nehraje roli jen pohodlnost. Pak jim ale nezbývá, než se za štěnětem částečně odstěhovat ven! A opravdu znám takové hovíkáře, kteří jsou tak obětaví a dokázali to zkombinovat, aniž by to zanechalo na jejich pejskovi stopu. Bohužel - takových nadšenců a poctivců je pomálu. My, lidé mnohem línější, s tím máme problém: kdo bude poctivě lítat do kotce podívat se, jestli je štěně už vyspinkané…? Je vydáno napospas tomu, kdy si na něj jeho dvounožec vzpomene. A kolikrát nevzpomene, psa nevidíc… Štěně na zahradě pak zaostává ve svém duševním vývoji, doslova blbne, až máte blbého psa zahradního…v hantýrce kynologů zvaného bouďáka. A protože hovík je od přírody chytrý pes, tak než zblbne, vymyslí tolik neplechy, že vám budou vstávat vlasy hrůzou na hlavě. Když je štěně doma, tak i když děláte něco jiného, pes vás může pozorovat a učí se tak spoustě věcí samostatně…vy přitom máte možnost okamžité korekce a jemného zásahu, jakmile začne tropit neplechu. Nebojte se, že si vychováte domácího povaleče! Ve chvíli, kdy hovawart dospěje díky vašemu vedení v dostatečně sebevědomou bytost, sám se ujme plnění svých povinností, sám se odstěhuje na noc na dvůr a zahradu a sám bude hlídat, jak mu geny velí. A nebude to dlouho trvat. Jen pár měsíců. Nemusíte mít strach, že si zvykne na pohodlí. Naopak, zvykne si na spoustu pravidel chování, bude čistotný , doma bude chodit opatrně, aby nic neshodil, ani jeho přítomnost kolikrát nepostřehnete. Bude respektovat vaše nenápadné pokyny a bude vám dělat vše, co vyčte v očích. To vám fakt těch pár měsíců nestojí za to , abyste překousli občasný nepořádek, pár chlupů na podlaze a sem tam utřeli opatlané okolí misek s krmením? Vždyť za to budete mít hebký kožíšek stále po ruce, ráno vás budou vítat čisťoučké tlapičky vašeho milého štěňátka a můžete se pusinkovat bez strachu, že zas přijdete do práce pozdě, nebo celí zablácení!!!! Život přece není hlavně o honičkách, o vydělávání peněz, o naleštěné domácnosti. Stresu je na světě dost a pes – nemá být jeho zdrojem, ten ho má z nás, pejskařů, naopak snímat. A to dokáže jen pes , kterého si s láskou a důsledností vychováme…vedle sebe. Mně rozhodně těch pár chlupů v jogurtu a rozkousané pantofle za to stojí, protože přestěhovat se do kotce na zahradě nemám čas. Ale zas přiznávám, že jen a pouze v bytě bych asi hovíka nezvládla…jsou chvíle (jako například když si v pět hodin ráno kocour se psem dají superhoničku po bytě) kdy člověk rád zavelí : „Všechno véééééééén!!!!!!!!“ Někde jsem četla moudrou věc. Že každý dospělý pes venkovní má trávit tři hodiny denně doma a pes „bytový“ aspoň tři hodiny venku. Jakoby to napsal někdo, kdo zná hovawarty….každopádně to napsal jen ten, kdo na vlastní kůži poznal rozdíl mezi psem „venkovním“ a psem „domácím“. Dokud si nezkusíte takového psa vychovat, nevíte oč přicházíte. Vzpomeňte na psy slavné, kteří pro svého pána něco velkého vykonali…bez vyjímek jsou to psi, kteří směli vyrůst bok po boku se svým člověkem. A jedno, zda v pastoušce, či na zámku. Ono to totiž vlastně není „doma“ versus „venku“, ale o tom – „spolu se svým pánem“. Jedna smečka, víte?
(zveřejněno s laskavým svolením autorky M. Honisové)